Panenka a Dobiaš vzpomínají na přísného kouče
Martin HudecTa zpráva překvapila hráče i trenéry. Před odpoledním tréninkem si o tom povídala celá kabina. Když přicházel brankář Pavel Raba na hostivařské hřiště, kde Bohemka trénuje a dozvěděl se tu smutnou zprávu, byl v jeho tváři vidět smutek. "To je škoda, moc velká škoda," řekl upřímně. Smrt legendárního kouče Tomáše Pospíchala zaskočila i Karola Dobiaše, v současnosti asistenta trenéra Bohemians. "Překvapili jste mě, nevěděl jsme to. Jsem z toho smutný," řekl legendární fotbalista, který se pod Pospíchalova křídla dostal na konci sedmdesátých let.
Karol Dobiaš odehrál pod trenérem Pospíchalem 67 ligových utkání, a tak dokonale poznal jeho trenérské metody. "Vzpomínám v dobrém i ve zlém. V roce 1977 jsem přišel do Prahy jako velký hráč. Pan Pospíchal byl velký ras, ale po určitém období jsem si uvědomil, že to bylo k našemu prospěchu. Tehdy jsme však na něj nadávali, stejně jako teď mladí nadávají na nás. Trenér měl svoji filosofii. Byl to pedant, vyžadoval disciplínu a zakládal si na úctě hráče vůči trenérovi."
Z dresu Bohemians se celkem osmkrát podíval do národního týmu. Dobiaš zažil velké množství kvalitních trenérů, a tak může srovnávat. "Trénoval mě Malatinský, to byl podobný typ jako Pospíchal. Naopak Ježek nebo Vengloš byli hodně odlišní. Pospíchal chtěl z hráčů dostat vždy maximum. Občas se třeba stalo, že se ráno rozhodl, že někoho vyprovokuje. Přišel na trénink a začal na vybraného jedince jen tak křičet, že to dělá špatně a tak... Motivovalo nás to a podávali jsme za Bohemku skvělé výkony."
Ovšem Karol Dobiaš nebyl z těch hráčů, kteří by si něco nechali líbit. Dokázal trenérovi i oponovat. "Byl jsem strašně hubený, když jsme přišel z Trnavy. Pan Svoboda tehdy chtěl udělat ve Vršovicích velký tým. Po mistrovství Evropy chtěl koupit mě, Masného, Ondruše. Nakonec z Bratislavy nikdo nepřišel a uskutečnil se jen můj přestup z Trnavy. Přišel jsem do kabiny, sednul si na lavičku vedle Sváti Boušky a trenér Pospíchal ke mně přišel a řekl mi, jak na těch hubených nohách můžu běhat? A já mu odvětil: Víte, pane trenére, kolik ta moje hlava a ty moje nohy vydělaly pěněz, tolik vy jste v životě neviděl. Tím jsem ho utřel a měl jsem pokoj," zakončil Dobiaš vzpomínku na legendárního trenéra.
Antonín Panenka měl u Pospíchala o poznání horší pozici. Básník Tonda spoléhal na svůj talent a nebyl to velký dříč, který by při zápasech naběhal desítky kilometrů. "Je pravda, že to byl svérázný trenér. Začal prosazovat trenérské myšlenky, které u nás nikdo neznal. V tomto směru mu pomohlo angažmá ve Francii, kde poznal jiný přístup k fotbalu. On razil jedno krédo - v týmu nesmí být klid. Pokud chce mužstvo uspět, musí v něm být napětí. Nechci říct, že štval jednoho proti druhému, ale tým byl často rozhádaný," vzpomněl si Panenka na své působení v zelenobílém dresu.
Panenka se za svého pobytu v Bohemce objevil celkem devětapadesátkrát v reprezentačním dresu. To je nejvíce ze všech klokanů v historii. Pospíchal na tom měl určitě také svůj podíl. "Moc volného času jsme neměli. Každý den byly dva tréninky po dvou a půl hodinách. Žádný volný den, třeba před zápasem, jako je to teď zvykem. Když jsme se ozvali, že bychom chtěli trochu volného času, Pospíchal to zatrhl. Prý aspoň nemáme čas se někde opít."
Panenka, jako největší hvězda týmu, neměl život pod Pospíchalem jednoduchý. "Vždy si vybral jednoho hráče, většinou toho nejlepšího a na tom demonstrovsla, že je v kabině a na hřišti pánem. A dělal to dobře. Displínu v týmu měl vždycky. Pro náš fotbal přinesl spoustu pozitivních věcí."