Dalibor Slezák: Sním o cestě kolem světa

Slezi se stal symbolem klubu, který vstal z mrtvých. Kapitán. Nevzdává jediný souboj, i když by měl být dávno ve fotbalovém důchodu a i když ho už každý zápas bolí. V neděli  oslavil sedmatřicáté narozeniny a říká: „Vidím, jak se Bohemka nepřestává zlepšovat. A to mě motivuje.“<br /> Celý rozhovor naleznete uvnitř článku.

Dalibor Slezák: Sním o cestě kolem světa

Dalibore, miloval jsi fotbal odmalička? 

Jo, protože ho hrával výborně můj taťka, třeba ve druhé celostátní lize za NHKG Ostrava... Odmala mě bral na zápasy a já měl jasno, ačkoli ještě dřív jsem začal hrát za Kroměříž hokej. Až v osmnácti letech fotbal zvítězil.

Jaké fotbalisty jsi jako kluk obdivoval?

Fandil jsem Baníku, takže hlavně Václava Daňka a Wernera Ličku.

"Když jsem se naštval, tak jsem byl schopný rozkopat celý mančaft soupeře - protihráči mi nadávali, trenéři soupeřů mě neměli rádi, ale já se tímhle odlišoval od ostatních..."

Kdy ti došlo, že bys to mohl taky dotáhnout daleko?

Dokud jsem hrál za žáky, rozhodně jsem nevyčníval. Patřil jsem k nejmenším, takže jsem byl normální rychlonohý kluk do útoku. Ale v dorostu jsem pak začal vynikal v důrazu - byl jsem tvrdý a neuměl prohrávat. Když jsem se naštval, tak jsem byl schopný rozkopat celý mančaft soupeře - protihráči mi nadávali, trenéři soupeřů mě neměli rádi, ale já se tímhle odlišoval od ostatních... A když jsem přišel na vojnu do Tábora, mezi ligové dorostence z celé republiky, tak jsem šel konečně nahoru i fotbalově. Ve fotbalovosti jsem ostatní dotáhl, a důraz mi zůstal - toho jsem měl vždycky víc, než ostatní.

Schovávám si revoluční pásku

Co mělo v tvém mládí přednost - sport, anebo škola? 

Hlavně maminka mě vedla jednoznačně ke škole, že musím jít na vysokou. Táta si přál, abych hrál fotbal, ale nechával to na mamce, protože věděl, že má pravdu. Tehdy nebyla záruka, že se někdy budu živit sportem, takže měl fotbal zůstat na amatérské úrovni - jako koníček po škole.

Jak jsi to dilema vnímal ty?

Já to neprožíval. Už v dorosteneckém věku o mě pár týmů zájem mělo, ale já nebyl ten typ, co si řekne: Teď do toho půjdu a bude ze mě světová hvězda. To mi nic neříkalo; byl jsem srovnaný s tím, že po maturitě zamířím na medicínu, a hotovo.

"Když je v mužstvu moc fotbalistů a jediný bojovník, tak ten bojovník vypadá trapně, ale u Petržely museli dřít všichni, takže trapně nevypadal nikdo - kromě soupeře."

Ty jsi lékař?

Ne. Po dvou letech jsem ze školy odešel. Neměl jsem dostatek morálky, abych dostudoval, takže do toho vstoupil tatínek a řekl, "dobře, ukončeme to, za deset dnů jedeš na vojnu - máš to zařízený." Sbalil jsem se a odjel do Tábora přihlásit se u trenéra Čecha.

Víš, co je zvláštní? Že se o vrcholových sportovcích říká, jak jsou hloupí...

Nedávno jsem se díval na seriál o hokejistech, a kdybych nebyl zasvěcený, tak si řeknu, že to jsou hulváti a hlupáci. Jenže tak to není... Pochop - v kabině málokdo rozvíjí inteligentní diskuse o politice, tohle tam řešit nechceme. Spíš se dělá legrace, rozebírají se kraviny a možná proto považujou sportovce všichni za hloupé. Ale i my v soukromí musíme přemýšlet a nemáme jenom fotbal. Spousta kluků z Bohemky třeba studuje dálkově vysokou, takový Pavel Hašek dělá práva, ale proč by měl rozebírat zákoník v kabině? A druhý problém je, že když dělají novináři rozhovor, tak se zeptají: "Jak jste viděl tu a tu akci?" Ale jak máš odpovědět zajímavě? Otázky jsou pořád stejné, odpovědi taky, a hráči pak někdy vypadají jako idioti. Jenže třeba i politici odpovídají všichni stejně, v naučených frázích. Jen do řeči vkládají honosné termíny, takže vypadají inteligentněji.

Ty jsi jako vysokoškolák zažil i listopadový převrat - jak jsi tu dobu prožíval?

Byl jsem na lékařské fakultě hygienické v Praze a zajišťovali jsme ošetřování zraněných na Václaváku. Na rukávu jsem měl zdravotní pásku, kterou mám dodnes schovanou na památku.

Foto: Jakub Poláček

Řekl sis tehdy, že se konečně otevřou hranice a spousta šikovných fotbalistů začne vydělávat v cizině?

Takhle jsem nepřemýšlel. Já vnímal, že se něco děje velkého, ale netušil jsem, co by to mohlo znamenat pro mě. A už vůbec jsem nemyslel na fotbal - vždyť já byl na škole a dva roky jsem vůbec netrénoval! Jen když jsem měl o víkendu volno, jel jsem si zahrát přebor do Kroměříže.

Kdy jsi začal konečně hrát fotbal profesionálně?

Po vojně - do Tábora se na nás jezdili dívat trenéři ligových týmů, které tam měly své odchovance. Všimli si mě, a já se rozhodl pro Ostravu, protože jsem byl srdcem Baníkovec. Tehdy jsem podepsal svou první profesionální smlouvu.

Živil ses od té doby i něčím jiným?

Ne. Jenom fotbalem.

"Jak trenér, tak i ředitel Emil Kristek mi naznačili, že bych mohl v klubu dál pracoval, ale budeme to řešit až na jaře."

O velké zahraniční kariéře jsi nesnil nikdy?

Vůbec. Já jsem si uchcával do trenek, že můžu hrát za Baník a nikdy jsem ani nesledoval zahraniční týmy... Víš, v kabině bývají hráči, kteří to hltají - hrál jsem třeba s Tomášem Galáskem, který znal sestavy od divizních týmů po Real Madrid a my mu neustále dávali kvízy, v jaké sestavě nastoupily Horní Kotěhůlky a v jaké AC Milán, což vysypal z rukávu. Já ne. Nesnil jsem, že budu hrát v  Barceloně, byl jsem šťastný v Ostravě. Ani nikdy později jsem nesměřoval k obrovskému přestupu - možná to nebylo správné, ale jsem takový. 

Kdy jsi byl jako fotbalista nejšťastnější?

V Liberci pod trenérem Petrželou, když se postoupilo do první ligy. Byl to nádherný ročník v polovině devadesátých let. Rád vzpomínám i na další angažmá s Petrželou na Bohemce, a do třetice jsou skvělé ty poslední dvě sezóny. Všechno mezi tím byla spíš práce.

Znamená to, že sis s Petrželou rozuměl?

Jednoznačně, protože jemu se jedno nedá upřít: Když je v mužstvu moc fotbalistů a jediný bojovník, tak ten bojovník vypadá trapně, ale u Petržely museli makat všichni, takže trapně nevypadal nikdo - kromě soupeře. Nedalo se slevit, což mě bavilo, protože já na hřišti dřu, sprintuju, skluzuju, a když tohle dělají všichni, působí to výborně.

Poslední dobou začal v Bohemce takhle bojovat třeba Pavel Hašek.

A to díky trenéru Bustovi, který mu promluvil do duše. Bylo jasné, že to v Pavlovi je, jenže po těch letech, kdy se toulal mimo Bohemku, už byl nejvyšší čas vrátit se k tomu, co mu je vlastní. Protože on je bojovník a hecíř, a to z něj teď trenér dostal. Pavel je jiný hráč než před rokem - důrazný srdcař, který začíná dávat góly a bude je dávat dál. Když budou takoví hráči všichni, tak vznikne vítězný tým.

Po Jihlavě to byla katastrofa

Zůstaňme chvíli v současnosti: Jak bolí fotbal v sedmatřiceti letech?

Pořád mám i v porovnání s mnohem mladšími sílu, ale musím se hodnotit spíš podle toho, jak jsem se cítil třeba před deseti lety - dnes je to pro mě mnohem větší dřina a bolest.

Foto: Jakub Poláček

Co bolí nejvíc?

Kolena a hlavně kotníky. Zvlášť zimní příprava na umělé trávě je hodně náročná... Už někdy před čtyřmi lety jsem kvůli kotníkům musel brát prášky, abych bolest utlumil, ale pak mi pomohlo, že jsem dal fotbalu na rok vale a odjel do Austrálie, na sluníčko. Klouby tehdy dostaly pohov a myslím, že i díky tomu pořád ještě kopu. Nicméně teď, po soustředění, se mi bolest zase ozvala, a obzvlášť na umělé trávě v Edenu trpím. 

Dovolil ti fotbal zestárnout, nebo se pořád cítíš na dvacet?

Duchem jsem mladý, za což vděčím klukům z kabiny. Vždyť to je samý ročník ´88, ´89, a všechno se točí kolem nich. Baví mě to a vůbec se necítím na sedmatřicet. Víš, spousta hráčů se po konci kariéry dostane do životní deprese, protože opustili všechno, na co byli dnes a denně zvyklí - ta atmosféra a legrace v kabině pak chybí každému moc. Najednou je život hrozně smutný.

"Nakonec snad i můžeme zamíchat předkem tabulky, ale já nechci mluvit o postupu, aby to nevypadalo, že se někam ženeme. Vždyť si pořád nejsme jistí, jestli by to pak nemělo jepičí trvání."

Jak se k tobě v Bohemce chovají kluci, kteří přijdou z dorostu? Vykají?

Ne. Pamětníci by vyprávěli, jak to bylo kdysi, že mladí nemohli ani špitnout, a je to pravda; dokonce i v mých začátcích se starším hodilo vyknout. Jenže to bylo tím, že jsme byli z jiné, uťáplé generace. Dnes už jsou kluci moderní, free, zdravě oráchlí, a tak by je ani nenapadlo vykat. A já jim to nezazlívám, naopak. Vykání by mi bylo nepříjemné.

Snaží se bohemácký potěr vnucovat v kabině vám, starším, třeba svou hudbu?

Kdybych si muziku pustil já, tak nikdo neřekne slovo a statečně budou poslouchat, ačkoli se jí v duchu budou vysmívat. Ale přece jim nebudu pouštět něco dávno nemoderního! Nechávám to na nich, i když je pravda, že poslouchají něco úplně jiného - teď hrají pořád takový ty pohádky v muzice, jak zpěvák něco vypráví... (Dalibor pravděpodobně mluví o hiphopu.)

Zásadní otázka - bude letošní jaro tvou rozlučkou s vrcholovým fotbalem?

Jak trenér, tak i ředitel Emil Kristek mi naznačili, že bych mohl v klubu dál pracoval, ale budeme to řešit až na jaře. Rozhodně teď nechci tvrdit, že budu v Bohemce i po sezóně hrát, anebo pracovat. I když si té nabídky vážím.

Potřebuješ ve své věku mnohem víc času na saunu nebo masáže než mladší spoluhráči?

Jo, ale nesouvisí to s věkem - já trávil nejvíc času na regeneraci vždycky. Věděl jsem, že ji potřebuju, tak jsem si to hlídal. A vzhledem k tomu, že jsem svobodný, jsem po tréninku nikam nespěchal, a měl na to spoustu času. Jestli se mám pochválit, tak právě za to, jak jsem dbal na kvalitní regeneraci.

Jsi na Bohemce i od toho, abys takovou svědomitost vnucoval mladým?

Ideální je, když to sami vysledují, protože v tomhle záleží na inteligenci každého hráče - když to nemá v hlavě srovnané a já mu budu něco vnucovat, stejně mě neposlechne. Ale když přemýšlí, když si přečte třeba životopis Pavla Nedvěda, a zároveň vidí, jak k fotbalu přistupuju já, tak mu to dojde přirozeně. Ono se to stejně ukáže - když hráč kašle na regeneraci, tak většinou malinko kašle i na to ostatní.

Jak sis odpočinul v prosinci, když jste měli třítýdenní dovolenou?

Z Austrálie jsme se vrátili před dvěma a půl lety a já od té doby na pořádné dovolené nebyl. Jen minulé léto jsme vypadli aspoň na chvilku do Portugalska, půjčili si auto a tu zemi si trochu procestovali. Ale teď v zimě jsem nebyl nikde - musel jsem řešit spoustu osobních věcí. Škoda. Potřeboval bych to. 

Jistě, fotbalisti se nemůžou jen tak sbalit a vyrazit na cesty. Budeš to po konci kariéry dohánět?

Na mě takové nálady přicházely už dávno. Když jsem hrál první ligu ve Starém Městě, už jsem se cítil opotřebovaný a došlo mi, že potřebuju změnu. A tehdy jsme se s přítelkyní sbalili, vyřídili si víza do Austrálie, a když mi skončila smlouva, tak už mě žádné nabídky nezajímaly. Odjeli jsme, protože mi ve fotbale chyběla motivace. 

Co tě vlastně bude motivovat letos na jaře, když Bohemka neprahne po postupu do ligy?

Fanoušci, euforická atmosféra, a pak ti kluci, co tady hrajou. Cítím, že je mančaft zase vyzrálejší, zkušenější a sebevědomější. Což ale nic nemění na tom, že by se Bohemka neměla hnát za postupem, protože je spousta problémů, které se musí vyřešit před tím.

Právě. A to mně to připadá dost demotivující.

Já se těším třeba na odvety zápasů, které na podzim nedopadly dobře, například na Jihlavu. Tam to nevyšlo, a já jim chci vrátit ty tři góly, které nám dali. Nakonec snad i můžeme zamíchat předkem tabulky, ale nechci mluvit o postupu, aby to nevypadalo, že se někam ženeme. Vždyť si pořád nejsme jistí, jestli by to pak nemělo jepičí trvání.

My dva jsme spolu naposledy, a hodně vášnivě, mluvili právě po zápase v Jihlavě, kdy měla Bohemka po devíti kolech pořád jen jediné vítězství. Jak ses tehdy cítil?

Následující týden byla v mužstvu katastrofální atmosféra a všichni cítili, že příště, proti Olomouci, půjde o život. A vyhrálo se, i když to nebyl světoborný fotbal. Každý hráč zapomněl na fotbalovost a věnoval se tomu, aby byl všude včas, důrazný a neudělal chybu - v tom byla změna. Protože dokud jsme chtěli hrát pěkný fotbal, abyste nám mohli zatleskat, tak se to bohužel nedařilo. A proti Olomouci už nám bylo jedno, jestli bude fanoušek spokojený s tím, jak fotbal vypadá - on pak taky nebyl ke koukání, ale vyhrálo se a všechno se otočilo. Urvali jsme to silou. Všichni začali zarputile bojovat, a to bylo zásadní.

"Kdyby trenér Busta odešel, tak nevím, jestli bych byl schopný pokračovat, protože jsem o jeho fotbalovém srdci přesvědčený."

Cítili jste tehdy, že jde i o budoucnost trenéra Busty?

Samozřejmě. A já bych těžce kousal jeho odchod, protože je to bohemák jak blázen. Kdyby odešel, tak nevím, jestli bych byl schopný pokračovat, protože jsem o jeho fotbalovém srdci přesvědčený.

Opravdu ti Bohemka připadá fotbalově pořád lepší?

Jde to neuvěřitelně dopředu, protože se mladí kluci z dorostu zlepšujou. Vzniká tu kolektiv odchovanců, což bude do budoucna velká kvalita a síla.

Fandím Liberci a Bohemce

Říkáme ti Slezi, ale ty prý slyšíš i na přezdívku Mike - jak jsi k ní přišel?

Na vojně, protože jsem měl krk jako Mike Tyson.

Pral ses někdy?

Jo, občas jsem někomu dal taky přes hubu... Až Ilča, se kterou jsem od sedmadvaceti, mě zklidnila - od té doby mám klid.

Vadila dřív tvoje agresivní povaha trenérům?

Jednou jsem se porval v Liberci někde v klubu, šest týdnů jsem pak ležel v nemocnici s prasklou hlavou, a Petržela mi dal šedesát tisíc pokuty. Tehdy jsem mohl mít plat asi osm tisíc! Ale jak říkám, Ilča mě dala do latě...

Foto: Jakub Poláček

Jednou už ti při fotbale zapadl jazyk, podruhé jsi málem ochrnul - máš od té doby větší strach?

Psychický blok nemám, což souvisí s mojí náturou. Tehdy poprvé jsem hrál na vojně přípravu proti Hradci Králové a šel jsem do souboje s obráncem, který mě nechtěně trefil loktem do obličeje. Spadl jsem a zapadl mi jazyk. Přiběhl trenér Čech a ačkoli nikdo nevěděl, co se děje, a já byl v bezvědomí, tak mi vytáhl jazyk a zachránil život. Sešili mi hubu a byl jsem dobrej.

A to druhé zranění?

Chtěl jsem hlavičkovat a obránce mě zezadu naramploval celým tělem do zad. Já se v tom výskoku otočil, spadl na hlavu, a přestal cítit tělo. Až po deseti sekundách mi začaly brnět ruce a nohy - do té doby jsem jen viděl ty ruce před sebou a nemohl nic dělat, tak jsem si říkal: A je to v prdeli. Ale pak jsem ten zápas dohrál.

Do Bohemky jsi poprvé nastoupil před deseti lety; jak bys tehdejší klub srovnal s dnešním?

U fanoušků je to jednoznačné - ti současní si váží toho, že klub znovu existuje. Dřív to každý bral jako rutinu a nikdo si nedokázal představit, že by jednou Bohemka nebyla, takže dnešní euforie na tribunách nebyla. Teď je každý fanoušek šťastný, že Bohemka existuje, a proto je to daleko lepší. A co se týče managementu, tak teď ho dělají bohemáci, což je zásadní rozdíl. Takže podle mě je dnešní situace daleko optimističtější než tehdy. 

Věřil jsi před půldruhým rokem, že euforie fanoušků vydrží tak dlouho?

Vůbec jsem si to nedokázal představit. Zpočátku jsem myslel, že jsou jen šťastní, že klub přežil, ale dnes už mě přesvědčili, že dali klubu velkou část srdce. Dokonce se mi zdá, že se euforie pořád zvětšuje.

Jsi dnes zarytý Bohemák, anebo pořád fandíš Baníku?

Baníku jsem fandil dávno, do střední školy, protože jsem byl kluk z Kroměříže a Ostrava nebyla daleko. Ale pak jsem se zamiloval do dvou angažmá, v Liberci a na Bohemce. Na tyhle kluby budu mít nejkrásnější vzpomínky... Kdyby se někdo zeptal, jaké to bylo v Jablonci, tak řeknu, "fanoušci žádní a angažmá vcelku o ničem," Ale Bohemka pro mě byla hned po Liberci druhým nejemotivnějším zážitkem.

Proboha, co bylo na tom Liberci tak výjimečného?

Představ si, že by Bohemka postoupila poprvé v historii do první ligy, na všechny zápasy  bude narváno a diváci budou vděční za každou přihrávku. Dnes už je to jinak, jsou namlsaní, ale tehdy byla tak bláznivá atmosféra, že nás nosili na rukou.

Roku 2000 jsi odjel hrát do čínského Šaoguanu. Lákaly tě peníze, anebo exotika?

Jel jsem tam za exotikou, protože my jsme s přítelkyní oba srdcem cestovatelé. Nespekuloval jsem, nedomlouval jsem si žádné podmínky - prostě jsem tam chtěl jet, a tak jsem nebazíroval na detailech. Plno Čechů se vrátilo, že tam žijí sto let za opicema, že není co jíst a spí se na pryčnách, ale já jsem řekl, že je mi to srdečně jedno. Že budu rád bydlet někde na hnoji, a aspoň si vyzkouším, jak žijou obyčejní Číňani

"Jednou jsem se porval v Liberci někde v klubu, šest týdnů jsem pak ležel v nemocnici s prasklou hlavou, a Petržela mi dal šedesát tisíc pokuty."

Město Šaoguan má prý 300 tisíc obyvatel...

Přesně, ale v Číně to je vesnice ve vnitrozemí - jen na letiště jsme museli dojíždět tři sta kilometrů vlakem... A nikdy tam neviděli bílého člověka, takže se za mnou celé město otáčelo.

Netrápil ses tam nakonec?

Dalibor: Ili? Pojď sem! Jak vzpomínáš na Čínu?
Ilona: Postupně jsem si zvykla, ale začátky byly šílený. Úplně jiná kultura, nepořádek a chaos na ulicích...
Dalibor: Mně to nevadilo, protože když bylo volno, tak jsme se vždycky sbalili a někam si vyjeli. K moři, nebo do národního parku... Mají tam překrásnou přírodu, i když si ji zahnusí odpadky.

Nebál ses nemocí?

Dalibor: Já o tom ani nepřemýšlel. Dokonce jsme tam jeli bez očkování.
Ilona: Byli jsme ještě mladí, a když na Čínu dnes vzpomínám, tak jen v dobrém. A Dalibor by se tam pořád chtěl vrátit...
Dalibor: První dva měsíce jsem jenom trénoval, protože než podepíšeš smlouvu, musíš nejdřív udělat Cooperovy testy. Takže jsem čekal na první termín, uběhl jsem to s prstem v zadku, a když jsem po čtyřech měsících končil, tak mi dali jenom dvě výplaty a já jel domů. Vlastně mě okradli, ale my se tomu smějeme, protože zážitky máme na celý život.  

Překvapilo tě chování čínských spoluhráčů?

Dalibor: Byl to blázinec... Měli třeba zakázáno pít během tréninků a zápasů, protože podle čínské medicíny jim přílišné pití ve vedru zatěžuje srdíčko. Sice si mohli v poločase srknout vody, ale aby jim dobře pracovalo srdíčko, tak ji museli zase vyzvracet - sedíme v kabině, vydýcháváme a najednou, kurnik šopa, všichni frajeři běží zvracet na záchod... Tehdy jsem si říkal, že to snad není možný, ale i tohle jsou zážitky, na které vzpomínám a které by mi peníze nenahradily.
Ilona: A říkals už, žes tam hrál obránce?
Dalibor: Zjistili, že nemají tak důrazného hráče, takže mě nasazovali na všechny ty Jugoše, Brazilce a Argentince v jiných týmech. Chtěli, abych je zmydlil, v čemž jsem vyhověl. Ale stejně mě to hnalo dopředu, protože jsem nemohl využít svoji kondici.

anketa:

Oblíbená hudba: Australská rocková kapela Jet.
Film: České komedie: Hoří, má panenko, Vesničko má středisková...
Kniha: Kmotr, toho jsem zhltal.
Jídlo: Jím všechno, ale nejraději kuře na smetaně.
Nápoj: Rád si dám pivko. Plzeň

Český fotbal je žumpa

Bojíš se neznámého života, který tě čeká po konci kariéry?

Vím, že bych u fotbalu mohl zůstat. Vyznám se v něm a mám předpoklady pro to, abych trénoval. Jenomže čím jsem starší, tím víc vidím, že je český fotbal žumpa. Ti, kteří ho dělají od srdce a za málo, naráží na ty, pro které je to jenom zdroj lehce vydělaných peněz - všichni hráči, nebo trenéři mládeže jsou jen filmový kompars.  Asi o tom zbytečně moc přemýšlím, ale ovlivňuje to moje rozhodování, co dál.

Přesto, nezlepšuje se v posledních letech situace?

Myslím, že ne. Fotbal například pořád zpoloviny pískají ti sami pokřivenci. Anebo Bohemka - protože dělá všechno profesionálně, tak v každém druhém zápase naráží. Což mi vadí. Fotbal bych dělal rád, ale znamenalo by to aspoň částečně se tomuto trendu přizpůsobit...

Jaké máš tedy plány?

Chtěl bych cestovat.

Čímž si skvěle vyděláš!

Dalibor: Můžeš přece cestovat i tak, že si všude nějakou práci najdeš, a za čas se zase posuneš o kus dál. V Sydney jsem dělal po stavbách, po střechách, se sbíječkou... Prostě bych se chtěl vydat na cestu kolem světa. V mém věku je to spíš sen, ale člověk musí s něčím usínat.
Ilona: A já to beru. Když jsem s ním přežila deset let, tak už s ním přežiju všechno.