Josef Jindřišek: Bohemka je fenomén

Nový seriál "Zpověď Klokana" opět i na Virtuálním Ďolíčku.

Josef Jindřišek: Bohemka je fenomén

Představovat fanouškům Bohemky Josefa Jindřiška je asi zbytečné. V Ďolíčku působí od roku 2009 a od roku 2013 až do svého letošního zranění nosil kapitánskou pásku. Ať už byl za tu dobu v klubu jakýkoliv trenér, měl populární „Gattuso“ své místo na hřišti jisté. Odměnou za vyrovnané výkony a věrnost zelenobílým barvám byl pro něj úspěch v anketě „Sestava desetiletí“. Josefových spoluhráčů z tohoto fanouškovského výběru se také týkala podstatná část našeho rozhovoru. Ale jmen slavných fotbalistů při něm padlo mnohem víc…

V BOHEMCE JSEM DÍKY HARŤASOVI

Jindřišek zpracovává míč.
Jindřišek zpracovává míč.
Začněme od Adama, což je v tvém případě Jablonec. Jak vzpomínáš na své fotbalové začátky?
Vzpomínám samozřejmě rád. V Jablonci jsem začínal od žáčků a vydržel jsem tam až do svých šestadvaceti let. Tehdy byla jiná doba. Jako malí kluci jsme se chodili dívat na tréninky áčka a svoje vzory jsme hledali právě tam. Dneska mladé kluky zajímá akorát Messi, nebo Ronaldo. Neříkám, že je to špatně, ale tehdy to zkrátka bylo jinak. Prosadit se jako odchovanec bylo extrémně těžké. Musel jsi mít štěstí na klub a na trenéra, což já jsem měl. První šanci v lize mi dal Petr Rada. Líbilo se mu, jak jsem makal na tréninku a chvíli mě zkoušel na různých postech. Hrával jsem defenzivního záložníka, krajního záložníka, všude, kde bylo potřeba, až mě nakonec dal na pravého beka a tam už jsem zůstal. Za ta léta, co jsem v Jablonci strávil, jsem poznal spoustu skvělých hráčů. Milan Fukal, Jožka Weber, David Lafata, Tomáš Čížek, Tomáš Hübschman. Radši je ani nebudu vyjmenovávat všechny, už teď mi kluci v kabině kolikrát ani nechtějí věřit, s kým vším jsem hrál.

Jak to s tvojí kariérou vypadalo dál?
V těch šestadvaceti jsem přestoupil do Olomouce. Bydlel jsem tam s rodinou přímo na stadionu. Na hřiště jsem to měl dvě minuty pěšky. I tam jsem se potkal se zajímavými hráči. Byl tam tehdy třeba Michal Kovář, nebo Vojta Schulmeister. Po roce mě z Olomouce poslali na hostování do Fulneku, kde kopal Radek Slončík. Fulnek byl na sestup, ale když k nám přijela Bohemka, ukopali jsme remízu. V tom zápase jsem se nějak zalíbil trenéru Hoftychovi, a protože věděl, že v Olomouci se mnou hrál Lukáš Hartig, tak se ho na mě zeptal, co jsem zač. Ten mě samozřejmě jako správný kamarád vychválil až do nebe, takže se dá říct, že v Bohemce jsem díky Harťasovi.

Dnes už se na to trochu zapomnělo, ale prvních pár sezón jsi v Bohemce odkopal na kraji obrany.
Ano, tehdy jsem tam hrál. První, kdo mě postavil do středu zálohy, byl Jožka Weber. Bylo to v sezóně, kdy jsme padali. Na posledních šest kol mě tam zkusmo dal, a když jsme se pak bavili po sezóně, tak říkal, že lituje, že to neudělal dřív. Od té doby hraji defenzivní štít a docela mi to vyhovuje. Mimo jiné i proto, že ze středu hřiště je větší šance dát gól, než z kraje obrany. Samozřejmě, že mě potěší, když se mi povede nahrávka, když vybojuji míč, nebo když zblokuji centr, ale co si budeme povídat, pocitu po vstřeleném gólu se nic nevyrovná.

Nakonec jsi to v Bohemce dotáhl až na kapitána.
Dlouho tady dělal kapitána Radek Sňozík, ale ten se ještě ve druhé lize zranil při zápase ve Znojmě a od té doby jsem měl pásku já. Nikdy jsem s tím neměl problém. Vždycky jsem se snažil mladší hráče kolem sebe povzbuzovat a i s rozhodčími vycházím, myslím, docela dobře. Teď, po mém zranění, dostal pásku Dan Krch, což bylo pro mě docela překvapení. Čekal jsem, že to bude dělat Zdeněk Zlámal, ale ono je opravdu lepší, když kapitána dělá někdo z pole. Má pak větší šanci rozhodčímu něco říct, než aby na něj něco volal odněkud z branky. Ostatně, Dan od prvního kola prokazuje, že si tuhle poctu zaslouží.

SESTAVA DESETILETÍ? FANOUŠCI VYBRALI DOBŘE
V loňském roce fanoušci Bohemky vybrali „Sestavu desetiletí“, tedy nejlepších jedenáct hráčů, kteří v klubu působili během posledních deseti let. Ty jsi její součástí a s drtivou většinou vybraných fotbalistů jsi hrál. Poprosil bych tě teď, abys ke každému z nich řekl pár vět. Začneme brankářem, kterým je Radek Sňozík.
Sňóza byl ohromná osobnost v kabině i mimo ní. Ikona klubu. Pro mě nejlepší gólman, kterého jsem tady v Bohemce zažil. Promiň Bobby. Dodnes si občas napíšeme, nebo zavoláme. Jeho poměrně rychlý konec v Bohemce asi překvapil nejenom mě. Dlouholetá opora a kapitán, pak přišlo zranění, po něm už se do sestavy nevrátil a najednou definitivní konec. Beru to jako takové varování, protože momentálně jsem vlastně v podobné situaci, jako byl on.

Představení nového spolugenerálního partnera
Představení nového spolugenerálního partnera
Pavel Lukáš.
Cigi byl strašně tvrdý hráč, který nedal nikomu nic zadarmo. Tréninky s ním opravdu bolely. Ale když jsi ho měl při zápase na svojí straně, bylo to fajn.

Marek Nikl
Mára, to byla další osobnost. Když sem přišel, měl na kontě x let v Bundeslize a z ničeho si nedělal velkou hlavu. Když dal gól, ani se pořádně neradoval. Ne, že by mu to bylo jedno, vyhrávat samozřejmě chtěl, ale bral to všechno tak nějak v klidu. Hodně pomáhal mladým klukům, kteří tady tehdy byli. Z Bundesligy byl zvyklý na úplně jinou přípravu před zápasem. My jsme hodinu před začátkem pobíhali po hřišti a všelijak se rozcvičovali a on jen seděl v šatně a četl si noviny, nebo co tam dělal. Třicet minut před zápasem se začal převlékat, pak udělal nějaké dva tři cviky a byl připravený. Říkal, že to tak dělal deset let v Bundeslize, tak nemá důvod na tom teď něco měnit.

Karel Rada
To je jediný hráč z téhle jedenáctky, se kterým jsem nehrál. Přišel jsem do Bohemky, zrovna když on končil. Škoda.

David Bartek
Odchovanec, který se dostal až do A mužstva a pak se v něm udržel deset let. Klobouk dolů. Vždycky byl ochotný učit se od starších hráčů. Neříkám přímo ode mě, ale třeba zrovna od Máry Nikla toho pochytil podle mě dost a teď může sám učit druhé.

Jan Morávek
S Morim jsem hrál, myslím, jen půl roku, takže jsem ho nepoznal tolik jako jiné hráče, ale i za tu krátkou dobu bylo poznat, že je o level někde jinde, než všichni ostatní. Ať už v rychlosti, myšlení, nebo v technice. Jako člověk byl ohromně skromný. I když už věděl, že jde do Schalke, tak si na nic nehrál. Jiný hráč na jeho místě by se už trochu šetřil, dával by si hlavně pozor, aby se nezranil, ale on ne. Do poslední minuty, kdy měl na sobě bohemácký dres, tak hrál naplno. Jednou, když už dávno kopal v Německu, mi dokonce předával cenu pro nejlepšího hráče zápasu, tak jsem byl moc rád, že to vyšlo zrovna na něj.

Jakub Rada
Radič sem přišel ze Sparty jako odložený, nepotřebný kluk a nedávno jsme se na něj koukali v televizi, jak hraje za reprezentaci. To, myslím, mluví za všechno. Na hřišti jsme si perfektně rozuměli. Hráli jsme docela dlouho vedle sebe a nebyl jediný problém. Pro Bohemku odvedl hrozně moc, nakonec tady byl o půl roku déle jen proto, aby nám pomohl zachránit ligu. Očekávám, že až sem přijede s Boleslaví, že ho fanoušci přivítají, jak se sluší a patří. To znamená potleskem.

Lukáš Hartig
Harťase jsem poprvé potkal v Olomouci a jak už jsem říkal, v Bohemce jsem částečně i díky němu. Když tu byl, měl obě kolena zatejpovaná, skoro nemohl chodit a od trenéra dostával úlevy v tréninku. Ale když pak vyběhl na hřiště k zápasu, byl tam cítit mnohem víc, než by byl leckterý mladší a zdravější hráč.

Dalibor Slezák
Se Slezim jsem se potkal už v Jablonci. Vlastně to byl podobný typ jako Harťas. Tvrdý, důrazný, do všeho vletěl po hlavě. Byl hodně hladový po gólu. Taky to byl absolutní profík. Když sem přijel v týmu soupeře nějaký jeho známý, tak mu na začátku sice podal ruku, ale během zápasu se s nikým nebavil a soustředil se jen na hru. Teprve, když rozhodčí naposledy pískl, tak za dotyčným přišel a klidně se s ním bavil o zápase, a co všechno ho bolí.

Za trenéra sestavy desetiletí fanoušci vybrali Pavla Hoftycha.
Já sám bych jiného trenéra nevybral. Od začátku jsem byl přesvědčený, že to bude on.

Je nějaký hráč, se kterým jsi tu hrál, který se v tomto výběru neobjevil a přitom by si tam podle tebe zasloužil být?
Takhle to neberu. To není o tom, jakého kamaráda bych tam vybral já. Tohle byla anketa pro fanoušky a já myslím, že vybrali dobře. Nijak bych do toho nezasahoval.

ATMOSFÉRU NA BOHEMCE BYCH PŘÁL ZAŽÍT KAŽDÉMU

Jak tě tak poslouchám, není v Čechách snad fotbalisty, se kterým bys nehrál. S kolika ze svých bývalých spoluhráčů zůstáváš v kontaktu?
Záleží na tom, co myslíš tím „zůstat v kontaktu“. S někým se vídám, s někým si občas napíšu a o spoustě kluků alespoň vím, kde momentálně jsou. Vím třeba, že Vláďa Bálek kope nějakou nižší soutěž v Rakousku a Kuba Štochl hraje za Vlašim. Taky dost těch kluků vídám, protože si u mě nechávají předělávat lisovky na lisokolíky.

Cože? Teď vůbec nevím, o čem mluvíš. Zkus mi to prosím nějak polopaticky vysvětlit.
Upravuji kopačky. Výšku kolíku na lisovkách máš dopředu danou, zatímco u lisokolíků si jí můžeš měnit. Dělám to doma na ponku, nic na tom není. Vezmu lisovky, uříznu kolíky, vyvrtám díry, dám do nich závitové vložky a pak namontuji kolíky, jaké potřebuji. Závitové vložky kupuji v běžném železářství na váhu. Tyhle nové kolíky jsou pak tužší, než u lisovek, takže stačí, když si dáš dopředu třeba jen čtyři a dozadu je ani dávat nemusíš. Už jsem to takhle upravoval spoustě kluků a zatím si nikdo nestěžoval.

SK Slavia Praha - Bohemians Praha 1905 2:2 (1:2)
SK Slavia Praha - Bohemians Praha 1905 2:2 (1:2)
Pojďme ke žhavé současnosti. Jak to vypadá s tvým zraněním a co přesně se ti stalo?
Zlomenina zánártní kůstky. Stalo se mi to den před zápasem v Olomouci. Už jsem to jednou zažil, takže když to přišlo, jen podle toho zvuku jsem hned věděl, o co jde. Na rentgenu se to pak jen potvrdilo. V půlce března mi sundali ortézu a pak bylo několik týdnů rehabilitace. Kolo, plavání a takové věci. Teď se pomalu vracím do normálního tréninku a doufám, že na jaře ještě nějaký zápas stihnu.

To je tvoje první vážné zranění v kariéře?
Není. V roce 2000 se mi stalo totéž, když jsem byl v Dukle na vojně. Tehdy jsem návrat trochu uspěchal, takže hned po návratu na trávník se mi to zranění obnovilo. Proto vím, že si na to teď musím dát pozor.

Ty jsi ještě stihl vojnu?
Ano, normálně jsem absolvoval roční vojenskou službu. V Jablonci mi domluvili, že budu hrát za Duklu, takže to nebylo nic hrozného. I když na začátku, v přijímači, kde jsme rozebírali samopal a učili se správně plazit, jsem si říkal, že to nevydržím. Ale to trvalo jen asi měsíc, a pak už nás gumy nechávali víceméně na pokoji. Bydleli jsme v kasárnách v Dejvicích a trénovali na Julisce, takže klídek. Brácha byl u tankistů někde na Moravě a domů se dostal jednou za čtvrt roku. S tím se to vůbec nedá srovnat.

Co by to bylo za rozhovor s Josefem Jindřiškem, kdyby při něm nepadlo jméno Gennaro Gattusu. Opravdu je tvým vzorem?
Jasně. Líbil se mi fakt hodně. Zarputilý, bojovný, běhavý. Akorát mě pak štvalo, že na sklonku kariéry s ním v AC Milan dost zametali. Pořád ho cpali někam na kraj zálohy a tam mu to moc nesedělo, nemohl tam dělat tu práci, kterou ještě mohl zastat. Pak s tím seknul a teď má, pokud vím, firmu na nějaké konzervy, nebo na co.

V Bohemce jsi už osm let. Za tu dobu se tu vystřídala spousta hráčů i trenérů, zažil jsi nějaké sestupy i postupy zpátky do ligy, nekonečné tahanice o stadion a o logo. Na co z toho všeho budeš později nejvíc vzpomínat?
Těžko můžu vybrat jednu věc, ale asi nejvíc si budu pamatovat atmosféru, která tady je při zápasech. To je něco, co jsem z Jablonce ani z Olomouce neznal a přál bych to zažít každému fotbalistovi. Zároveň si myslím, že energie, která jde z té strmé hlavní tribuny je dvojsečná zbraň. Byla doba, kdy se nám moc nedařilo a mně osobně taky ne. To jsem ještě hrál krajního beka a musím říct, že určitou nevoli z publika jsem cítil, a kdybych byl mladší, asi bych se s tím těžko srovnával. Ale jinak si myslím, že mě tu lidi mají docela rádi. Jsem ten poslední, kdo by si mohl stěžovat na nepřízeň publika. Taky bych rád řekl, že teprve když jsem tu začal hrát, uvědomil jsem si, jaký je Bohemka fenomén. Jednou před nějakým zápasem jsem se rozcvičoval v kabině a najednou někdo klepal na okno. Podíval jsem se a on to byl můj soused z Bohdalovic. Do té doby jsem vůbec nevěděl, že fandí Bohemce. Ukázalo se, že ten člověk jezdí každý víkend sto dvacet kilometrů tam a sto dvacet kilometrů zpátky, jen aby mohl vidět hrát Bohemku v Ďolíčku. Začal jsem to trochu sledovat a teď už vím, že podobných bláznů je po celých Čechách plno. Klobouk dolů před nimi.


Písemka z dějáku
Obvyklým přídavkem Zpovědi Klokana jsou otázky z historie našeho klubu. I když i tentokrát je to zbytečné, raději opět prosíme čtenáře o shovívavost. Zpovídaný hráč opravdu nemá možnost si správnou odpověď „vygooglit“.

Kdy byla Bohemka založená a pod jakým to tehdy bylo názvem?
Rok 1905. Ale název netuším. Těch se vystřídalo poměrně dost jen za tu dobu, co tu hraji.

Kdy se v názvu klubu poprvé objevilo slovo Bohemians a při jaké příležitosti se tak stalo?
Za to může ten zájezd zdejších fotbalistů do Austrálie. Tehdy přece dovezli zpátky do Čech i toho klokana.

Kdy byl otevřený stadion Ďolíček a jaký tehdy nesl název?
Teď se o tom dost psalo, tak jsem zaregistroval, že je to zhruba osmdesát let stará stavba. Divil by ses, kolik hráčů soupeře nám po zápase řekne, že nám tu atmosféru, kterou tady máme, závidí.

Kdy Bohemka vyhrála ligu a kdo jí tenkrát trénoval?
Tipuji konec sedmdesátých let.

Ve kterém roce došlo k procesu, který dnes nazýváme „znovuzrozením“ Bohemky?
To snadno dopočítám. Je to jedenáct let. Takže 2005.