Seriál Ďolíček 02/10

Ve druhém dílu připomeneme původní vršovický Ďolíček.

Seriál Ďolíček 02/10

AFK Vršovice dostal po letech proseb od vršovické radnice dar nejcennější – pozemek pro stavbu vlastního hřiště! Pro fotbalisty pozemek „vyloboval“ továrník Jindřich Waldes, majitel továrny, která se dnes jmenuje Koh-i-noor. Po celá desetiletí pak zůstal J. Waldes mecenášem klubu a v Ďolíčku byl vždy vítán. Místo bylo na konci Hálkovy ulice, dnešní Kodaňské. Na místě jeho středu se dnes nachází autobusová zastávka Kodaňská. Hřiště je dnes zastavěno objektem bývalé telefonní ústředny a ministerstva životního prostředí.

Jediná známá fotografie s areálem stadionu AFK Vršovice. Původní Ďolíček se nachází nad mostem přes železnici, vpravo areál lunaparku Eden.
Jediná známá fotografie s areálem stadionu AFK Vršovice. Původní Ďolíček se nachází nad mostem přes železnici, vpravo areál lunaparku Eden.
„V roce 1914 přikročeno k ohražení nynějšího hřiště. Úpravu hrací plochy provedlo si členstvo samo. Bylo to naší radostí, když jsme mohli po večerech starému Klikarovi pomoci aspoň odvážeti hlínu vozíky po kolejnicích. A kdo odvážil se pracovati s motykou, aniž by tomu byl zvyklý, mozoly odpykal svoji snahu. To vše dělali naši hoši s chutí a láskou, zvláště když pozorovali, jak jim práce pod rukama ubývá,“ uvádí almanach klubu z roku 1925.

Je dnes ironií osudu, že stadionek se po velkou část své existence označoval jako „hřiště blíže Edenu“. Skutečně byl na dohled od vstupní brány do tehdejšího zábavního parku v Edenu. V 50. letech, kdy do Vršovic přenesla své holešovické působiště Slavia, už však podlehl starý Ďolíček rozboji velkoměsta. Díky své poloze pod kasárnami 28. pluku, po vzniku Československa pojmenovaných po Janu Roháči z Dubé, platil Ďolíček i za místo armádních cvičení a vojsko bylo hojně vidět i mezi fanoušky klubu.

Obávaný tým z roku 1920, který skončil v tabulce na druhém místě za Spartou. Legendární postavy mužstva byli útočníci Knížek, Bohata a Štulc a brankáři Bělík a mladičký Hochman. Foceno před klubovou budovou v areálu stadionu.
Obávaný tým z roku 1920, který skončil v tabulce na druhém místě za Spartou. Legendární postavy mužstva byli útočníci Knížek, Bohata a Štulc a brankáři Bělík a mladičký Hochman. Foceno před klubovou budovou v areálu stadionu.
Ďolíček vypadal od počátků až do konce svých dnů skutečně velmi skromně. Hřiště bylo orientováno nezvykle od východu k západu. Vstupní brána dovnitř ohrazení byla v severozápadním rohu. V jejím blízkém sousedství stál zděný domek s kabinami. Ta napravo patřila hostím, nalevo se oblékali do dresů zelenobílí. Procházka podél „horní“ postranní čáry by nás uprostřed hřiště přivedla k dřevěné klubovně s verandou, z níž sledovali zápasy členové výboru a čestní hosté, a na úrovni druhé branky k dřevěné chatce, ve které správce skladoval své potřeby k údržbě. Od mírně zvednutých náspů hlediště byla hrací plocha oddělena pouze dřevěným „klandrem“. Ohrada to všechno obtáčela ze tří stran; pouze jižní podélnou stranu vroubil jen nízký plot, který odděloval stánek AFK od hřišť na volejbal. Ta dal v jeho sousedství Jindřich Waldes zřídit pro své zaměstnance. Hrával se tam také stolní tenis.

Oficiální kapacita stadionu byla 6000 diváků. Právě tato kapacita byla od konce 20. let důvodem hledání nového působiště. Po návratu z legendárního turné po Austrálii byli „Klokani“ ohromně populární a do ochozů hřiště na okraji Vršovic mířily i desetitisícové návštěvy. V roce 1930 se pod návalem diváků během derby se Spartou dokonce provalily dřevěné ochozy. AFK Vršovice ve starém Ďolíčku přerostl sám sebe, své rodné město, stal se klubem pražským. Klubem, který byl známý po celé Evropě. Změnil název na AFK Bohemians a potřeboval změnit i stadion za větší a moderní svatostánek. Po přesunu na nový Dannerův stadion zůstalo ve starém Ďolíčku ještě téměř 20 let působiště mládeže Bohemians a amatérského klubu AFK Waldes.

Správce hřiště pan Duchoň se svou manželkou. Dobrá duše starého Ďolíčku, kterému v roce 1932 přibyla i starost o nový stadion. Do konce svých dnů zůstal doma v tomto správcovském domku v areálu stadionu. Padl za oběť bombardování Prahy v roce 1945.
Správce hřiště pan Duchoň se svou manželkou. Dobrá duše starého Ďolíčku, kterému v roce 1932 přibyla i starost o nový stadion. Do konce svých dnů zůstal doma v tomto správcovském domku v areálu stadionu. Padl za oběť bombardování Prahy v roce 1945.
„V poválečné éře československého fotbalu nebylo snad hřiště, které by bylo svědkem tak dramatických bojů, jak právě vršovický ‚Ďolíček’. Třikrát se zde rozhodovalo o mistru ligy, několikrát o sestupujícím klubu a jedenkrát bojovali jsme se Spartou o svou existenci, Sparta pak o postup do Středoevropského poháru. Tento zápas považuji za nejdramatičtější z celé historie ‚Ďolíčku’. Šťastná branka Knížkova zachránila nám I. ligu a přinesla dokonce skvělé umístění v ligové tabulce. Od těch dob datuje se největší popularita ‚Ďolíčku’. Řada úspěšných zápasů se Spartou a s Viktorií zvýšila ještě obavy z tohoto hřiště, nám pak přinesla přezdívku štiky ligy. Není možno nevzpomenout na mnoho krásných chvil, které jsme na tomto hřišti prožili. Snad chudičký vzhled a výprava tohoto plácku byly příčinou, že jsme všichni měli jej tak rádi. Zde nebylo rozdílu mezi hráči, zde nebylo šarží, a proto se zde tolik dařilo kamarádství. Je samozřejmé, že v těchto poměrech rostla naše sportovní výkonnost a popularita, a to bylo příčinou zániku slávy tolik oblíbeného i obávaného hřiště.“ Takto se rozloučil se starým Ďolíčkem kapitán týmu Káša Bejbl na stránkách Českého Slova.