Z kapsáře klokaního mláděte

Zpověď malého klokana, kterého můžete vidět při domácích zápasech Bohemky.

Z kapsáře klokaního mláděte

Nový oblek maskota klokana i nové obsazení. Aby změn na Bohemce nebylo málo, došlo i ke změnám mezi maskoty. Po Lombardovi převzal štafetu Masér a oblékl se do nového "plyše". K němu přibyl i malý klokánek Mikuláš, který se svěřil se svými prvními pocity...

Z KAPSÁŘE KLOKANÍHO MLÁDĚTE

Říkají mi Miku a na Bohemce dělám klokánka. Bude mi šest, a co si pamatuju, ve fotbale fandím jenom jednomu klubu - v Ďolíčku, v Edenu, na Lokádě, občas i na výjezdech.

Všechno začalo na jaře, ve chvíli, kdy ve Vršovicích vypukla krátká válka a já na ni koukal jak blázen - klidně se přiznám, že jsem chvíli i brečel.
Do té doby jsem býval normální fanoušek ze sektoru A5, snad až na to, že jsem znal z hospody Příbu a Sleziho, no a klokan Lombardo vždycky býval něco jako můj divnej strejda; sice hodnej, ale chováním na mojí úrovni. Což nevadí. Výhodou bylo, že jsem díky němu mohl vždycky před zápasem v Ďolíčku běhat mezi hráčema po trávě a plácnout si tam se Sňózou: "Čau Sňózo, chytej dneska dobře!"
Těšil jsem se na ten hluboký hlas, kterým mi Sňóza odpoví: "Dobře."

ASI UMŘU

A pak přišel poslední jarní mistrák v Ďolíčku, a to jsem si byl jistý, že se zítra narodím znovu jako miminko...
Co si tak vzpomínám, tak jsem si po tom zápase vyšťoural svůj drn trávy a ještě hezkou chvíli po setmění čekal, až mým dospělým konečně přestane chutnat pivo, ale to je jako čekání na Vánoce, pokaždé se to vleče, sedmé pivo, osmé, pořád mají žízeň, a najednou se objeví Lombardo. Povídá, že před stadionem na Vršovické stojí proti sobě dav fanoušků s davem policajtů, a že se asi už brzo něco semele, takže jsme vyšli na tu hlavní, kde tentokrát nejezdila auta ani tramvaje, a tam se na sebe opravdu mračili zelenáči a kukláči. Stojí tam i Příba - volá na mě, Miku, ty jdi radši stranou, přece jenom, nemáš ani třiadvacet kilo, ale už bylo pozdě, najednou jeden policajt něco vykřikl a ostatní se rozeběhli na ty fanoušky i na mě; došlo mi, že válka začala; prvně jsem viděl, jak jeden dospělý mlátí druhého obuškem a nasazuje mu pouta a strká ho násilím do policejního auta; najednou jsem fňukal jako malej a říkal svým dospělým, zítra se narodím jako miminko, a oni nechápali, snažili se mě dostat z té velké bitky, a já se křečovitě držel a opakoval, dneska tady kvůli Ďolíčku umřu a zítra se narodím znovu, radost z toho nemám, radši bych těm policajtům Ďolíček dal, ještě se mi nechce umřít...

NEJMLADŠÍ ZAMĚSTNANEC

Druhý den jsem byl ve školce za největšího frajera, válku zatím nikdo z naší třídy Ježků nepřežil, jen já, ale nevěděl jsem, kam budu chodit na fotbal od léta. Jako obvykle do mého života vstoupil strejc Lombardo, volá mi: "Hele, Miku, Bohemka šije kostým pro klokaní mládě, a ty stejně chodíš na každej zápas a běháš si po hřišti, nebavilo by tě nosit plyš?"
Chtěl bych vidět pětiletýho kluka, kterýho by nebavilo! Až do přípravného zápasu se Sokolovem jsem nemohl spát, jak jsem se těšil!
Dokonce jsem se stal nejmladším zaměstnancem Bohemky - dostal jsem kartičku, se kterou můžu kamkoli, a taky mám slíbený honorář: "Miku," řekl mi Příba, "když budeš klokan věrnej a zábavnej, dostaneš od nás dres a kopačák."
Tím spíš jsem se snažil. Metal kotrmelce, i když na tribunách skoro nikdo neseděl, tleskal na diváky, i když na mě slávisti hulákali, ať táhnu domů, pekl jsem se na hřišti hodinu před zápasem, o přestávce, i po zápase, kdy vždycky doprovázím fotbalisty na děkovačku...

BUDE SE PRÁŠIT?

Zatímco já nosím Bohemce štěstí, se mnou ještě neprohrála, sám mívám hroznou smůlu na počasí.
První dvě utkání byly tropy, jako když jsem letěl do Turecka, jestli to tam někdo znáte. Daleko u moře.
No a teď, se Slováckem, od rána jenom chcalo, chcalo... Snad si to nepřečte máma, to slovo se neříká, ale chcalo prostě moc.
V Edenu bývám vždy ještě dřív než hráči a koukám na ně, jak se trousí v džínách do šaten, kde mají na ramínkách suché a čisté dresy. My, maskoti, máme svoji kabinu hned vedle, v ošetřovně, kde zatím naštěstí nikoho neošetřovali, takže je to království jen naše, s velkým klokanem Masérem a srandovním Fermežákem, o kterém netuším, co je přesně za zvíře.
Převléknu se do plyše a jdu jako první vyzkoušet hřiště - v tomhle se snad nedá hrát! Vždyť je to jak močál ve Shrekovi! Za chvíli dorazí pan rozhodčí, tak čekám, co na to řekne, a on je asi hloupej, protože prohlásí: Aspoň se nebude prášit.
To je snad jasný, že se prášit nebude, to poznám i já, kterýmu ještě nebylo šest. (Ale brzo bude, snad dostanu Spidermanův oblek.)

SŇÓZA JE SŇÓZA

Pak začne mumraj, kterej mám nejradši.
Plácneme si s velkým klokanem Masérem, a on mi radí, ať dneska nedělám kotrmelce, poněvadž bych byl úplně mokrej.
Nevím. Nemůžu Masérovi nic slíbit. Bez kotoulů bych nebyl správnej klokan.
Pak se u mě zastaví trenér Hoftych, řekneme si, čau, podáme ruku. Je to kámoš. "Dal bych ti žvejkačku, ale nevím jak," směje se. Před pusou mám síťku, a tak si nezažvejkám.
Když hráčům při rozcvičce ulítne míč, dám góla já, hezky k tyči - doufám, že to viděla aspoň máma.
Načež je už skoro šest hodin, před hlavní tribunou to nevydržím a dva kotouly vystřihnu. Zezadu se ozve hlubokej hlas, takže Sňóza: "Hej," volá, "klokaní mládě, vstávej z tý trávy, nebo budeš úplně durch a nastydneš!"
Zamávám mu, položím míč do středu hřiště, plácnu si s rozhodčím i s modrými hráči Slovácka: Prohrajte!
Vyběhnu na tribunu do deváté řady, trochu uschnout a dát si kolu, tu jindy moc nemůžu, takže blaho.
Ani mě nepřekvapí, když dá Harťas góla, protože já mám vážně pocit, že se mnou Bohemka prohrát nemůže.
Ale uznávám, že před koncem zápasu skoro počurám plyš, když Slovácko trefí tyčku, a Sňóza chvíli nemůže tušit, kde má balón.
Jenomže Sňóza je Sňóza.

JE TO V SUCHU

Je osm, ještě běžím pogratulovat Štohymu, který dostal nějaký dárek, že je jako nejlepší hráč zápasu.
Taky bych mu přál, aby měl v té krabici Spajdíkův oblek.
Třeba by mi ho mohl příště půjčit.
Pak si plácneme s Příbou, mám radost, že má radost - poslední dobou bývá nějakej ustaranej.
Převléknu se do suchého, ale stejně je mi kosa veliká.
Pro dnešek odmítám zajít s dospělýma do hospody, a dobře dělám.
Doma si sednu v obýváku před televizi, že třeba budou nějaký zprávy a já se v nich uvidím.
Což je poslední vzpomínka vítězného dne.
Za minutu jsem tuhej.