Vláďa Hric žije pro Bohemku

Na dveřích má napsáno Jack, říkají mu také Upír nebo Don Číčo. Stále z něj čiší dobrá nálada, je vyhledávaným společníkem. Pod jeho rukama prošly desítky, možná stovky fotbalistů… Řeč je o Vladimíru Hricovi, který už pět let působí na Bohemce v roli maséra...

Své fotbalové začátky popisuje takto: „Hrával jsem fotbal za Spartak Praha Nusle, později jsem odešel k týmu Břevnova. Tam jsem se stal vedoucím mužstva dorostu.“ K maséřině se dostal až později. „Když vedoucí týmu Břevnova pan Vlach odcházel do Uhelných skladů, které tenkrát hrály druhou národní ligu, oznámil mi, že by potřeboval maséra. Problém byl v tom, že ho potřeboval hned druhý den do Liberce. Měl jsem absolvovaný kurs zdravotníka třetí třídy, namasírovat jsem tedy uměl, ale nevěděl jsem, jestli to tak narychlo zvládnu. Pan Vlach mě ale přesvědčil a tak začala v sezóně 77-78 moje dráha maséra,“ popisuje Vláďa.
  Rozhodl se, že si své znalosti doplní a přihlásil se na kursy pořádané na Strahově. „V tehdejší době vůbec nebylo snadné se do podobného kursu dostat, ale shodou náhod se mi to nakonec podařilo. Kursy jsem dokončil na jaře roku 1989. V tu dobu mi nabízeli i možnost dělat trenéra. Mě ale bavila maséřina. Ještě chvíli jsem zůstal u svého původního povolání, což byla stavařina, ale brzy potom jsem nastoupil do revmatologického ústavu,“ vypráví.
 Potom už šlo všechno rychle: „Při nabídce dělat maséra u reprezentace do šestnácti let jsem nemohl zaváhat,“ vzpomíná na další štaci, při které stihl i účast na mistrovství světa, což považuje společně s postupem klokanů do první ligy za svůj největší fotbalový zážitek. Tehdy působil u národního mužstva Ladislav Ledecký, který ho přivedl do druholigové Bohemky. Od té doby se věnuje naplno práci u klokanů.
 V loňské sezóně mu přibyl nový kolega Václav Kubíček, se kterým se dělí o práci, ale také o poctu sedět při prvoligových zápasech na lavičce. „Podle pravidel může na lavičce sedět pouze jeden masér, takže se nějak musíme prostřídat. Jeden z nás jde na tribunu, ale ani tam nezahálí. Funguje mezi námi komunikace. Někdy je potřeba přinést vodu nebo v zimě uvařit čaj. Potom stačí dát jen znamení a ten druhý už ví, co dělat,“ pochvaluje si spolupráci s kolegou.
 „Někdy je naše práce pěkná dřina. Třeba v době soustředění se musíme postarat i o čtyřicet fotbalistů,“ vypráví. „V sezóně mají kluci domluvené pravidelné termíny, kdy chodí na masáže a rehabilitaci, ale někteří si samozřejmě přidávají. Častěji sem chodí kupříkladu Kisel, Janáček nebo Melecký. Teď tu máme mnohem lepší podmínky k práci. Když jsme se vrátili z Francie, čekaly tu na nás nové bazény, sauna, šatna,“ ukazuje nové profesionální zázemí.
 Že má Vláďa bohemácké srdce dokázal po nástupu do Bohemky, když se dobrovolně rozhodl vést kroniku klubu. Dnes má ve své pracovně na polici čtyři tlusté knihy plné článků a fotografií. „Každý den pročítám noviny a časopisy a pokud narazím na článek o Bohemce, hned ho vystřihnu a nalepím. Je to časově náročné, ale moc mě to baví. Jen jednou jsem to chtěl trochu ošidit, to když Bohemka znovu sestoupila do druhé ligy. Nakonec mě ale přemluvili a já se opět vrátil k původní podobě kroniky. Dělám to i pro klub a až na Bohemce jednou skončím, tak tu po mně kronika zůstane,“ slibuje, ale je na něm vidět, že se se svým pokladem bude nerad loučit.
 Na Bohemce se za ty roky setkal s mnoha výbornými fotbalisty a skvělými kamarády. „Na koho vzpomínám nejraději? Určitě na Tomáše Kuchaře. S tím byla obrovská legrace a těch akcí, co jsme spolu zažili…,“ rozzáří se Vláďovi oči při vzpomínce na současného hráče Slavie. I dnes má v týmu své velké oblíbence, jmenuje například Kuliga nebo Meleckého. „Srandy si tu užijeme dost, i když pan Petržela tu udržuje přísný režim,“ usmívá se masér, kronikář a bavič v jedné osobě.