Virtuální Ďolíček

Virtuální Ďolíček přináší rozhovor s osmnáctiletým brankářem Bohemians.

Petr Dočekal se v letošní sezoně nárazově připravuje s A mužstvem, kde po boku svých zkušenějších kolegů Martina Berkovce, Petera Gabriše a Jiřího Havránka nakukuje do prvoligového týmu Bohemians. Již od deseti let ho vychovávají Klokani a nyní má na přelomu dospělosti příležitost se připravovat s profesionály.

Virtuální Ďolíček přichází s pravidelným seriálem, který vám představí mladé a nadějné hráče Bohemians. Nyní se, ve druhém díle, jedná o brankáře Petra Dočekala, osmnáctiletého hráče Bohemky, v současné době člena juniorského týmu.

Byl pro tebe fotbal vždy sportem číslo jedna?
S fotbalem jsem začínal asi v šesti letech v týmu ČAFC Praha, který sídlí nedaleko Spořilova. Jako spoustu malých kluků mě k fotbalu přivedl táta, se kterým jsem si chodil kopat za barák. Jako malý jsem byl poměrně aktivní a protože jsem moc jiných sportů do té doby nevyzkoušel, chtěl jsem hrát fotbal. Ale v žádném klubu jsem do té doby nebyl. Jako prvňáci jsme na hodinách tělocviku hráli prakticky pouze fotbal, na který se čas od času chodil dívat neznámý pán. Později se ukázalo, že to byl trenér "Čafky" pan Borcha , který skládal tým kluků okolo šesti let. A ten si mě z hodiny tělocviku vytáhl právě do mého prvního klubu.

Kdy ses dostal poprvé do branky?
Co si pamatuji, do brány jsem se nikdy necpal. Už na tělocviku jsem byl ten, který chtěl dávat hlavně góly. Byl jsem skvělý střelec a s tím, že jsem takzvaně střelec od Boha, si mě do týmu pan Borcha vybral. Jak šel čas, tak jsem zjišťoval, že to na kariéru útočníka nebude. K tomuto zjištění přispěl i fakt, že jsem dal za dva roky odpracované v útoku asi dvě branky i s tréninky (smích). A tak jsem asi v osmi letech šel sestavou níž. Nejdříve to byla obrana, ve které jsem vydržel asi jeden rok, než se nám zranil náš jediný brankář. Jelikož jsem byl asi tenkrát nejblíže u brány, tak jsem si tam stoupnul a už tam zůstal.

Máš nějaké gólmanské vzory?
Brankářské idoly vyloženě nemám. Nedá se říct, že bych ukazoval na brankáře ze světových velkoklubů a říkal si, že chci chytat jako on. Spíše mám mezi gólmany několik oblíbenců. Například Manuel Neuer, Roman Weidenfeller, Ter Stegen nebo Beto ze Sevilly. Z české kotliny nesmím zapomenout samozřejmě na Martina Berkovce. Obecně mám ale asi nejblíže k brankářům v Bundeslize.

Nyní se dostáváš i na tréninky s áčkem. Jak to vnímáš? Je to v něčem jiné? Byl jsi ze začátku nervózní?
Beru to jako příležitost! Ale i jako znamení, že nepracuji špatně! Rozdíly tam určitě jsou, v nasazení, rychlosti, vyzrálosti, ale není to nic závratného. Hlavně si myslím, že brankář to má s přizpůsobením se mnohokrát jednodušší než hráč v poli. Když to zjednoduším, gólman musí pouze chytat. Zápas za áčko jsem ale ještě nechytal, takže posuzování z tréninků je hodně zkreslené. Ty největší rozdíly se ukazují až při hře. A pokud jde o nervozitu, v tréninku takový problém nebyl, naopak jsem se těšil. Spíše jsem měl obavy z toho, abych nesedl na místo třeba Pepovi Jindřiškovi.

A jak to zvládáš vše se školou?
Navštěvuji třetím rokem střední průmyslovou školu, obor elektrotechnika, v Praze v Ječné ulici. Sice doteď nepoznám kabel od drátu, ale procházím bez větších problémů (smích). Známky zataženo, občas trakaře, ale zatím nic, co by mi na konci roku mohlo působit problémy.

Jaké má člověk v tvém věku vůbec osobní zájmy?
V první řadě je třeba říct, že tuto cestu jsem si vybral sám a jsem za to rád. Fotbal hraji dobrovolně a hlavně protože mě baví! Toho času ale pochopitelně není tolik, kolik mají třeba moji vrstevníci. Ale rozhodně to není tak, že bych ráno odešel do školy, doma pak vyměnil jen tašky a šel na fotbal, ze kterého přijdu až po televizních novinách s panem Voříškem totálně utahaný. Dokonce mi zbude čas i energie hrát každou středu večer florbal a ve čtvrtek Hanspaulskou ligu. Mezi mé další koníčky, na které si najdu čas, patří tenis, inline brusle a vlastně sporty všeho druhu. Ovšem velkou část mého volného času věnuji studiu. Jelikož školu nenavštěvuji díky fotbalu tak často jako ostatní studenti středních škol, stává se ze mě takový samouk. A nesmím také zapomenout na posezení s přáteli.

Kam by ses chtěl dostat, popřípadě kde se vidíš za pět let?
Kde se vidím za pět let, je otázka, na kterou se asi odpovědět nedá. Mým největším snem je hrát Primeru División, ale je to opravdu jenom takový nesplnitelný sen. Byl bych rád, kdyby mě živilo to, co mě baví, fotbal a sport jako takový.


Vizitka hráče

PETR DOČEKAL

Nejoblíbenější post:	při zápase brankář, na tréninku Ibrahimovič
Přezdívka:	Dočky, Doča, Čolek
Rodina:	bez přítelkyně
Co poslouchám za muziku:	tak nějak vše
Nejoblíbenější film:	SAW
Nejoblíbenější jídlo:	od maminky
Nejoblíbenější pití:	jonťák od Ládi, Rádi, nebo Marťase
Oblíbený zahraniční klub:	Sevilla FC
Životní zážitek:	cesta z turnaje v Holandsku
U čeho si nejvíce odpočinu:	při chatu s kamarádem z Hradce
Životní motto:	Nejsilnějším svalem vítěze je jeho srdce.