Rozhovor s Pavlem Richtrmocem

Dlouholetý trenér mládeže Bohemians oslavil přesně před týdnem 40. narozeniny.

Rozhovor s Pavlem Richtrmocem

Pavle, jak jste se dostal k fotbalu jako takovému?

Vzhledem k tomu, že pocházím z fotbalové rodiny, tak to bylo víceméně jasné. Již můj děda hrál ligu za Kladno a i můj otec šel v jeho šlépějích. Nejdříve působil také v Kladně, pak prošel Slavií, Pardubicemi a Tilburgem. K fotbalu jsem tedy měl vždy blízko. Svou hráčkou kariéru jsem započal v sedmi letech v Čechii Karlín na postu gólmana. Posléze jsem působil v Xaverově, Ovčárech a Klecanech. Tam už jsem hrál v poli, protože na gólmana jsem neměl výšku. (smích) Pak následoval ještě jeden návrat do Čechie a hráčskou kariéru jsem končil v Drachkově.

Trénování tedy bylo hned další volbou?

To víte, jako brankář jsem si mužstvo dokázal dirigovat. Měl jsem celý tým před sebou a zezadu jsem dirigoval. Moje první trenérské krůčky byly v přípravce Čechie Karlín u ročníku 1992, 1993. Čechie měla tehdy velmi dobrou mládežnickou základnu. Ale bohužel jen do té doby, než nás za prapodivných okolností zrušila Viktoria Žižkov. Dnes je místo Čechie golfové hřiště a mě je to moc líto. V roce 2000 jsem dostal nabídku z Bohemkya velice rád jsem jí přijal.

Jaký ročník jste v Bohemce vedl?

Opět jsem se vrátil k přípravce. Konkrétně to bylo k nově založenému ročníku 1994. Víte, dneska na to vzpomínám s úsměvem, ale žádné terno to nebylo. Největší problém byly plochy, které chyběly. Stále jsme trénovali někde ve vyhnanství. Dneska je to paráda, protože má Bohemka Lokádu, Vítkov, Hrdlořezy a Šeberov. Ale tenkrát jsme mohli klukům nabídnout trénink například od 15. hodiny v Suchdole. Kvůli tomu hned na začátku deset kluků odešlo. Byla to krušná doba, ale dneska si o to víc vážím každého travnatého placu.

Jak to bylo dál?

Začal jsem se orientovat a chodit po fotbalech. O víkendu jsem vídal hodně zápasů a začal jsem vyhledávat talenty, což se postupem času podařilo. Asi po roce trénování jsme měli přátelák se Slavií. Nejenže jsme dostali výprask 10:0, ale ani jsme nepřelezli přes půlku. Za další rok už to bylo jen 9:5. Usoudil jsem, že to má smysl a zakousl jsem se ještě víc. A výsledkem osmileté práce bylo to, že jsme vyhráli finále o přeborníka republiky v mladších žácích a ve starších jsme obsadili v české lize druhé místo. No a dnes má ročník 1994 hned tři zástupce v mládežnické reprezentaci. Ale cesta je ještě velmi dlouhá a trnitá. Ti kluci jako Nerad, Horáček, i Barták mají výborně našlápnuto, ale samozřejmě záleží jen na nich jak s tím naloží. 

Určitě na vás tito hráči budou vzpomínat. Vzpomínáte i vy na některého ze svých trenérů? 

Určitě. Hlavně se mi vybaví můj první trenér Roman Šindler, v Xaverově Venca Janoušek a v Čechii Karlín Přéma Renský s Jirkou Matyášem.
Já osobně ohledně trénování především samouk. Ale určitě byli trenéři jako Zbyněk Busta, Jan Kmoch nebo Renský, od kterých jsem si něco vzal. No a hlavně jsem se vzdělával na licencích. Mám i svůj trenérský vzor, kterým je pan Hřebík, který fotbalu velice rozumí a vyžaduje po hráčích velmi tvrdý přístup k tréninkům. 

Od trenérů pojďme k fotbalistům. Jaký typ hráčů máte rád?

Já mám rád inteligentní fotbalisty, kteří vědí co chtějí a fotbalu dávají 120%. Například jsem krátkou dobu vedl ročník 1991 a tam byli fotbalisti jako Václav Kadlec nebo Marek Hovorka. A to byla paráda. Oni jsou velmi kreativní, zdravě ambiciózní a dávají fotbalu opravdu hodně. Proto jsou teď tam, kde jsou.

Vy teď na Bohemce trénujete ročník 1996, jak se vám s ním vede?

My teď hrajeme divizi, což je poměrně těžká soutěž, protože většinou nastupujeme s o rok starším soupeřem. Na klucích je však vidět posun. Jen mě jako trenéra mrzí ty nesmyslné vzdálenosti a vstávání. Jedeme třeba do Sokolova, u těch mých starších budiž, ale jezdí s námi i ročník 1998 a tihle kluci vstávají ve dvanácti letech třeba v půl páté. Podle mého je to nesmysl, ale ČMFS se tím zabývá a vypadá to, že spěje k rozumné změně v podobě reorganizace.

Je pravda, že jste v Bohemians služebně nejstarší?


Pravda to je. Teď v létě bych měl začínat jedenáctou sezonu v Bohemce. Moc si toho vážím a doufám, že Bohemka zažije nějaký parádní úspěch, protože je to klub mého srdce. Hrozně mě teď mrzí, co se děje s Ďolíčkem, kam chodí skoro třicet let. Vždyť Ďolíček je pro Bohemáky jako je pro Pražany Karlův most. Prostě symbol hrdosti.

Takže jste Bohemák odmala?

Ano, je tomu tak. Již jako jedenáctiletý jsem chodil do kotle, kde mi Holas mlátil paličkou do hlavy. A asi se nic tak zásadního nezměnilo, protože dneska tam takhle mlátí i mého syna. (směje se)