Ať je tedy vaše slovo 'Ano' ano a 'Ne' ne. Co je nad to, je od zlého

Fanouškovský komentář k období "Vejsadovy vlády"...

Ať je tedy vaše slovo 'Ano' ano a 'Ne' ne. Co je nad to, je od zlého

Tak se mi ozval pan Vejsada, a to v reakci na můj poslední článek Dotaz k zodpovězení. Naděje, že bych se dozvěděl odpověď na položenou prostou otázku, však vzala brzy za své. Nejprve mi pan Vejsada ve svém mailu sdělil, že již na svém webu nebude reagovat na mé články (a nemohu říci, že by mě tato zpráva rozlítostnila), následně mi vytkl, že jsem nezmínil, že byl pan Švarc odsouzen (patrně nedočetl až k poslednímu odstavci článku 90 písmenek), a nakonec jsem se dočetl o spoustě s dotazem nesouvisejících informacích (chvalozpěv na Vejsadovo působení v Bohemce, forenzní audit za rok 2003 a AAA auto a.s., korespondence s ČMSF atp.).

Jelikož i nadále považuji odpověď na otázku, proč pan Vejsada v okamžiku, kdy u schovatele zatímních listů uplatnil smluvní pokutu, tvrdil panu Švarcovi, že má peníze na účtu a potřebuje jen 3 dny na jejich odeslání, položil jsem tuto otázku panu Vejsadovi mailem znovu. Vzpomněl jsem si při tom na skeče Zdeňka Izera, který v polovině devadesátých let hlasem Oty Černého, v parodii na pořad ČT Co týden dal, tvrdil, že správný reportér, když se nedozví odpověď na svou otázku, položí tuto ještě jednou. To jsem ještě netušil, že přímé odpovědi se mi nedostane nejen na podruhé, ale ani na potřetí a na počtvrté.

Čtvrtý mail však v sobě měl, mimo tradičních odpovědí na nepoložené otázky, jedno novum. Tím byla tato věta: „Tímto vás žádám podle OZ, abyste bez mého souhlasu nepsal o mně na jakémkoliv webu, natož když mi znemožňujete na vaše články o mně na webu bofor.cz (které vám patří) reagovat.“ Občanský zákoník skutečně ve svém ustanovení § 12 věnovaném ochraně osobnosti v odstavci 1 stanoví, že: „Písemnosti osobní povahy, podobizny, obrazové snímky a obrazové a zvukové záznamy týkající se fyzické osoby nebo jejích projevů osobní povahy smějí být pořízeny nebo použity jen s jejím svolením.“. Ovšem v daném případě jsem nepoužíval žádné písemnosti osobní povahy, natož podobizny či obrazové snímky (nadto, i kdybych tyto použít chtěl, tak je i bez souhlasu využít mohu, protože stejný paragraf občanského zákoníku umožňuje tyto využít mj. pro tiskové zpravodajství). Pan Vejsada se jako tradičně mýlí, když se domnívá, že k publikování faktů a osobních názorů je zapotřebí něčího svolení. On totiž zákonodárce jinak nahlíží na snahu publikovat například choulostivé osobní fotky a je srozumitelné, proč na rozdíl od svobody tisku, která je každému ústavně garantována, klade v těchto případech zákonné meze.

Pln nedůvěry ve své vyjadřovací schopnosti jsem se rozhodl rezignovat na snahu vysvětlit panu Vejsadovi právní nesmyslnost jeho požadavku a pouze jsem mu sdělil, že nevyhovím jeho žádosti, abych o něm dále nepsal.

Každopádně mě tento požadavek utvrdil v domněnce, že smlouva a její dodatek, o kterém jsem psal ve svých předešlých článcích, jsou oním mezníkem v následujícím dění kolem Bohemky. Do té doby zde byl klub, do kterého tekly peníze v době, kdy bylo majiteli hej, a který naopak měl, dle mínění svého vlastníka, sloužit jako záchranná kasička v těžkých dobách. Ovšem po otevřené snaze ovládnout klub bez finančního protiplnění, se klub změnil v kořist, ze které si obě stany sporu (tj. Švarc a Vejsada) snaží urvat co největší díl pro sebe, a to bez ohledu na to, zda klub přežije.

A aby bylo mé přesvědčení ještě silnější, přispěchal pan Vejsada se svou obvyklou taktikou – vyhrožováním. V závěrečných mailech mi sdělil, že se nemám divit, že když nehodlám respektovat jeho požadavek, bude věc řešit jinou cestou. Současně se mě otázal, zda adresa, kterou uvedl, je správná. Na věci nic nemění ani ta skutečnost, že dle svého zvyku a schopností udělal i v této adrese chybu.

Milan Mraček - Klokanhugo