Virtuální Ďolíček

Josef Sedláček oblékal dres Bohemky v 50. a 60. letech.

Byl to venkovský kluk, o kterého stála půlka ligy. Už je to dávno. V létě 1959 se za útočníkem Josefem Sedláčkem táhli kluboví skauti až do Úpice. Ozvala se Sparta (v tehdejší realitě Spartak Sokolovo), Slavia (tehdy Dynamo) ho dokonce pozvala na testovací mač. Do Liberce ho lákala pozdější trenérská legenda Václav Ježek. Josef Sedláček si ale vybral zelenobílé, tehdejší Spartak Praha Stalingrad. A uvedl se gólem, na který se vzpomíná dodnes. Později zažil také slavný zájezd do Asie.

Uběhlá léta nic neznamenají, když v minulosti září záblesk neopakovatelného momentu. V srpnu 1959 nastoupil Josef Sedláček ke svému prvnímu zápasu v první lize za Spartak Stalingrad před nabitým Edenem. Po pětatřiceti minutách se po pravém křídle řítí František Mottl, z rohu hřiště centruje balon, který se snáší k penaltě. Přímo k Sedláčkovi. Je zády k bráně, jeho tělo už visí ve vzduchu a pravačka švihá za hlavu. Střihnou efektní nůžky a míč je v bráně. Krása! Stalingrad tehdy začal ligu famozním vítězstvím ve vršovickém derby 4:1.

První zápas a takový gól, navíc před dvaceti tisíci fanoušků v Edenu, jak na to vzpomínáte?

„Bylo to úžasný… Já vám řeknu, to byl zážitek jako hrom! Já jsem hrával utkání v Úpici, kde chodilo na utkání dva tisíce lidí. Když jsem přišel do Bohemky, jeli jsme do Francie, tam jsem prvně pocítil větší návštěvu, ale to nebylo nic. Tohle byl pro mě první ligový zápas, šílený. Ale když jste se do toho po pěti minutách dostal, tak jste v tom jel, to bylo jasný. To vás strhne, každému fotbalistovi přeju, aby hrál fotbal před velkým publikem a cítil by, jak to burácí, jak vás to nabíjí. To je něco!“

Máte ten úžasný gól pořád před očima?

(úsměv) „Mám ho. Branky si člověk všechny nepamatuje. Ale tuhle branku? Franta Mottl běžel po lajně, až skoro z rohového praporku to nacentroval. Břeťa Dolejší ve slávistické brance, zrovna přišel z Dukly, a já jsem vylítl a střelil jsem mu to pod břevno. To byla branka jako hrom! Tím, že jsem byl novej, tak byste řekli, no tak co… Všichni mě objímali, jako bych hrál deset let s nimi. To bylo ohromný…“

Proč jste tehdy zvolil zrovna tohle zakončení?

„To je ten moment. Balon letí, co s tím? Tak vystřihnete. A já jsem dřív dělal gymnastiku, pohyb mně celkem nevadil, takže jsem to tam střihnul a hotovo. Trénoval to se mnou i Vladimír Kosů, ten měl pozlacenou pravačku, to byla nádhera. Na tréninku mi to nahrával, deset, dvacet nůžek jsme dělali. Ale takového góla už jsem nedal.“

Jak vlastně došlo k tomu, že jste v roce 1959 přišel do Ďolíčku?

„Já jsem byl v Úpici, což je městečko v Podkrkonoší, moje rodiště, vrátil jsem se z Křídel vlasti. Jako první přijel Liberec (tehdy druholigový – pozn. red.). Trenéra tam dělal Václav Ježek, pozdější trenér Sparty a národního mužstva. Ten přišel s obálkou. Ale já říkal: Kdybych šel z Úpice, tak bych zkusil někde nějakou ligu. Sparta? Ta přišla: Budeš hrát za národní mužstvo. Já říkám: To ne, hoši! Do toho nejdu! Ještě přijela Slavie. Pozvala mě na tréninkové utkání do Plzně. Teď já jel ráno z Úpice vlakem, autobusem, pršelo. Hrozný terén. Tak jsem ten zápas odehrál. Říkali: Bylo to dobrý, ale dáme vám vědět. Nic z toho nebylo a zůstal jsem v Bohemce.“

Rozhovor s Josefem Sedláčkem také můžete zhlédnout na Bohemka TV.